Rozhovor s Jáchymem Topolem

O JÁCHYMOVI, SESTŘE, ŽIVOTNÍ CESTĚ I PSECH

"Neexistujou blbý otázky, jen blbý odpovědi."

                                                       (JT, 10. 01. 2024)

Za "komančů” hrdá mánička, těžce pracující intelektuál, androš, začínající avšak neochvějný válečník slova, sečtělý romantik… Po revoluci zakládající člen týdeníku Respekt, reportér, uznávaný spisovatel, držitel Státní ceny za literaturu, programový ředitel Knihovny Václava Havla, otec…
Kým je Jáchym Topol dnes?

To je otázka, kterou by si člověk při nějaký úplně základní poctivosti mohl klást denně, a já na ni kompletní odpověď nemám. Pro mě bylo vždycky rozhodující heslo, co se latinsky řekne "ordo ab chao", čili řád nad chaos. V životě se spíš bojím, že mě můj vlastní chaos a chaotičnost zahltí, a proto se snažím přimknout k nějakýmu řádu. Když si zpětně vzpomenu na Revolver Revue, Respekt a na všechny ty práce, který tady i vyjmenováváš… Vlastně jsem je vždycky strašně nenáviděl, protože mě brzdily od toho nejvlastnějšího – od psaní. Možnosti být sám, a psaní si zkoušet a zkoumat. Ale zároveň, i když jsem všechny ty práce nesnášel (a nesnášim), tak dobře vím, že mě držej naživu. Vždycky jsem měl pocit, že jestli zůstanu jen s tím, co nejvíc chci, se samotou a psaním, že by se všechno mohlo prosmyknout do šílenství, třeštění, nebezpečí alkoholismu a všech prokletých věcí. V Respektu jsem byl, já nevím, patnáct let a v Knihovně už jsem taky dvanáct let a je to taková práce, co je úplně rozdílná od toho vlastního psaní, který je hrozně egocentrický a povoluju si v něm uzdu. Člověk může bejt groteskní, nemorální, může bejt pološílenej… Vždycky jsem měl nějakou práci, co to vyvažovala a Respekt i Knihovna Václava Havla je strašně pozitivní, protože je to práce pro obec, pro setkávání lidí a výměnu názorů. Navíc jak v Revolver Revue, Respektu, nebo Knihovně Václava Havla měli a mají velkej prostor lidi utlačovaný nebo vyloženě deklasovaný totalitními režimy… Ale kým jsem dnes? Komedie pro mě samýho je, že se s tebou bavím, jsem dramaturg Knihovny Václava Havla, ale když mi bylo dvacet čtyři jako tobě, tak jsem toužil úplně po tom samým jako teď. Mít dost času na sebe, na vlastní psaní… Jde vlastně o nepřetržitý dosahování sebe sama. A když zmiňuješ otec… Největší životní smysl, radost nebo naplnění je mít děti a psát knihy.

Patříš k nejmladší generaci disentu. Dneska to může pro někoho znít úsměvně, ale proti zvrácenosti "totalitního masomlejnu" jsi bojoval literaturou. Ta byla pro Tebe něčím jako zbraní, bojovým praporem. Stále věříš v sílu slov?

Literatura něčím jako zbraní… To máš možná z podtitulu časopisu Revolver Revue, který jsme začali vytvářet, když mi bylo dvacet tři a byl to samizdat, underground… Literatura jako zbraň jsme si dali jako bojovnej podtitul a zpětně mám pocit, že to v něčem byl takový dojezd "národního obrození", protože my jsme byly ty sovětizovaný dětičky. Učily jsme se rusky, v dětství jsme byly nucený dopisovat si se sovětskýma spolužákama… Když byl sovětskej kosmonaut ve vesmíru, tak nám ve škole říkali, že tam Boha neviděl a že Bůh není… A že není Ježíšek, ale Děda Mráz…
My jsme si to ani neuvědomovali, ale literatura pro nás byla strašně důležitá kvůli uchování vlastní identity. Tím, že jsme zakázanou literaturu četli a vnímali a vlastně i sami vytvářeli, jsme měli pocit, že určujeme svůj osud, že oni nás nemůžou nikdy dostat, poničit a udělat z nás otroky sovětskýho impéria. Ti nejlepší autoři byli prostě zakázaný, naši oblíbený hudebníci byli často ve vězení a my si stavěli vlastní ghetto z utajených bytových divadelních představení, z toho, co lidi doma malovali a vystavovali někde ve sklepích… Dneska jsou o tom v dějepise možná čtyři řádky, ale tím jenom říkám, proč jsme byli tak patetický. Někam jsem i napsal: "Literatura je zbraň a historie sekeromlat…" A jestli věřím v sílu slov? Jo… Teda když o tom uvažuju, tak si samozřejmě uvědomuju, že se literatura někam propadla nebo propadá jako spousta věcí z toho starýho světa, ale v sílu slova vlastně věřím. Myslím, že to je pořád TO, co nás utváří a co je absolutně důležitý.

Ve svých prózách často mísíš syrovou realitu se sny a fantastičnem. Jako by ani neplatilo dělení na tzv. malé a velké dějiny, ale běh událostí rozhýbávali mýtičtí titáni každodennosti pečlivě ukrytí v těch nejpochybnějších koutech... Aneb jeden nikdy neví, kdy se střetne s božským principem zakukleným do podoby ilegálního utečence, nemohoucí stařenky, či rozjíveného spratka. Přistupuješ stejně i ke světu, který žiješ právě teď? Vidíš zázraky tam, kam by se jiný bál upřít pohled?

Ty jo, to je hrozně těžký, ale první, co mě napadá, jsou kamna. Úplná asociace na to, jak jsem psal poslední knížku, která vyšla – Citlivý člověk. Psal jsem ji na venkově, v takovým baráčku dřevěným, kde prostě haprovala elektřina, voda, všecko a já jsem si topil dřevem. Prostě, abych mohl psát, tak jsem si musel naštípat dříví… A ta kniha se mi utvářela, když jsem se díval do těch kamen. Já si myslím, že u mě je to pořád o sžírání, čumění a hledání… Hledání nějakýho návodu, no, slovo inspirace je takový divný… Ale hledání opravdu toho, kdy ti něco brnkne o klobouk a nikdy nemám jistý, kde to najdu a jestli to vůbec najdu. V každým paneláku se odehrávají ty největší dramata, ty největší antický tragédie se dějou za rohem, v každým baráku… Z toho není kam uhnout a kam utýct.

V SESTŘE narážíš mj. na postavení vietnamské komunity v rámci porevolučního Československa. Bezvýchodná izolace způsobená agresí "čecháčků" a strachem z vietnamské tajné policie, která mohla kohokoli odlifrovat zpátky do komunistického Vietnamu. O násilí páchaném na Vietnamcích si napsal článek do Respektu, pomáhal jsi vietnamským studentům, někomu jsi i zajistil azyl… Pořád sleduješ situaci kolem komunity?

Tohleto celý období byl počátek práce v Respektu, kdy jsme se my jako ti, kteří nabyli svobodu a byli plní revoluce, dozvěděli, že tu žijou tisícovky, ne-li desetitisíce Vietnamců úplně bez právního ukotvení a děsí se toho, že půjdou do Vietnamu zpátky… Napsal jsem o tom víc článků a dělal jsem s nima rozhovory. S kamarádkou z Respektu – Bárou Veselou – která se už dávno jmenuje Bára Trần (Barbara Tranová), se nám podařilo zajistit pro spoustu studentů, co tehdy vydávali samizdat Diễn đàn azyly. Vídáme se jednou nebo dvakrát ročně na nějakých oslavách… Jasně, že mě trochu hřeje, že před těmi třiceti pěti lety to byli studentíci a my revolucionáři, co jim pomáhali a hodně z nich tady teďka žije a prosperuje. A konkrétní spolupráce… V Knihovně se konaly pořady organizované přímo těmi bývalými studenty na pomoc Vietnamu. Ve Vietnamu je pořád totalita, na kterou se úplně zapomnělo, hodně se mluví o Číně, co je ve Vietnamu, dneska nikoho nezajímá… Totalita s obrovskou policejní brutalitou a pořád má komunistickej nátěr, takže za těch pětatřicet let, co je znám, se spousta z nich domů ani nedostala nebo se dostává složitě.

Jako absolvent bytových seminářů a hledač lačný po vědění všeho druhu ses ještě v osmdesátých letech pokoušel hlásit na etnografii. Tu ale neotevírali a neotevírali, a tak jsi zamířil na divadelní vědu, na kterou by tě údajně i vzali nebýt nevyhovujícího kádrového profilu. Opravdu bys na ni nastoupil? Jaký máš k divadlu vztah?

Tehdy jsem vlastně ani na vteřinu nevěřil, že by mě vzali. Jako malej kluk jsem sice neustále zažíval, že na návštěvě u nás byl Pavel Landovský nebo Jan Tříska nebo Marie Tomášová z Divadla za branou… A táta pořád říkal něco jako: "Volal Krejča nebo tendle…" Ale jako klukovi mi to vůbec nebylo příjemný. Ty lidi byli strašní bohémové a vytvářeli nelad. Když se na to dívám zpětně, tak to neberu jako krásnej pohled na divadelní bohému, spíš mě to jako malýho kluka nebavilo. Vůbec se nedá říct, že bych k divadlu přilnul. Pamatuju si teda takovej zážitek, což byla inscenace, kterou režíroval Martin Čičvák v Činoherním klubu. Vojcek od Büchnera a to mě tak fascinovalo, že jsem na to šel třikrát, ale bylo to určitě kvůli textu… Myslím, že to opravdu souvisí s tím, jak byl táta dramatik a furt to tak plulo ve vzduchu… V mládí jsem vlastně nezažil svobodný divadlo, nic mě do něj netáhlo a pak jsem na to už nenajel. Taky s tím ještě souvisí, že špatně slyším, když jsem v divadle, tak blbě slyším ty repliky. Třeba jsem chodil na Čechova a vždycky si s sebou bral i hru.

Když jsme spolu seděli nad poslední verzí naší dramatizace a my trnuli, jestli ji jakožto autor SESTRY nezavrhneš, přiznal jsi, že ses do ní kvůli oživení paměti musel znovu začíst… Co se Ti při tom vybavilo?

Že to byl tak zvláštní čas v mým životě. Na tři měsíce a čtrnáct dní se mi povedlo zavřít se do domku německýho spisovatele Heinricha Bölla. Realistickýho prozaika, kterýho si vážím. Protifašista, co pak pomáhal východoevropskejm spisovatelům. V tom domečku byla fotka, jak se vítá se Solženicynem. Já jsem tam byl tehdy jako mladej spisovatel a bylo pro mě naprosto nevídaný a neslýchaný, že něco jako stipendium vůbec existuje. Někdo ti dá klíče od pokoje a peníze? Neuvěřitelný. A že jsem měl štěstí Sestru napsat a vydat v době, kdy byla literatura považována za opravdu důležitou a neměla tu obrovskou konkurenci ve filmu a internetu.

Nezřídka ve skoro pětisetstránkovém proudu slov, co SESTRU utváří, problesknou ničím nepodložené prapravdy vyrůstající snad z lidových mouder předků. K mým oblíbeným patří, že umělý kytky dávaný na hroby "mrtvejm nepomáhaj". Vybavíš si, kdes tahle tvrzení sebral?

Nevybavím. Myslím si, že to byl pocit z Olšan. Máme hrobku na Olšanech, kde je dědeček Karel Schulz, pradědeček Ferdinand Schulz (mimochodem spisovatel), můj brácha… S mámou jsme tam chodili odmalička jako malí kluci. Tam jsem díky mámě a takovýmu lehkýmu snobismu začal vnímat, že ty umělý kytky… Že prostě ne, no… Zpětně jsem k tomu tvrzení ale daleko smířlivější. Šlo vlastně o hrozně drzý a pyšný tvrzení, protože lidi, který koupí umělou kytku a nesou ji tomu svýmu mrtvýmu, to myslej úplně dobře a úplně vážně… Tady byl ve mně ten snobismus malýho chlapíka, co má hrobku na Olšanech… A že maminka vždycky kupovala dědečkovi a svýmu tatínkovi to nejlepší… (dlouhé ticho) Hele, ale já ti řeknu pravdu. Já si vlastně myslím, že ne, že ty umělý kytky fakt moc nepomáhaj.

Kapela Tvého mladšího bratra Filipa nese název Psí vojáci, jedna z hlavních ženských hrdinek románu se jmenuje Psice, metaforický obraz rvačky dvou toulavých psů byl v něčem tak významotvorný, že jsme jej v úpravě přenesli i do naší inscenace. Co pojí rod Topolů s nejstarším domestikovaným čtyřnožcem?

My měli s bráchou třetí bytost. Nebudu říkat bráchu, protože to byl pes Čert. Čertík. Malej, černej, prostě bastardík… Měli jsme ho od dětství. Ve škole jsme ho schovávali v šatně, chodili jsme s ním bruslit, sáňkovat, koulovali jsme se s ním… Opravdu bytost, na kterou dodnes myslím. Dodnes mám schovanej jeho košík. Prostě úžasněj pes, o kterým bych mohl furt vykládat. A s Psími vojáky souvisí dvě knihy. Tu jednu napsal André Schwarz-Bart, jmenuje se Poslední spravedlivý a je o osudu židovskýho kluka, kterej se skrývá před nacistama v okupovaný Francii a jednoho dne si řekne, že se zachrání tím, že se promění v psa. Změní se psychicky. Není to nijak složitý, je to realistickej román. Mně se tehdy strašně líbil. Z něj jsme si vzali tu poetiku psa, kterej není tou správnou dravou šelmou, jako třeba vlk, co je v opravdovým odporu k člověku, ke komunistům, ale je domestikovanej a vzpouru je schopen vykonávat pouze částečně. Že i my jsme takoví psi. Druhá knížka, co vedla přímo k názvu Psí vojáci byla o indiánech, ti patřili k romantice mý generace. Šokla nás síla indiánský organizace z kmene Čejenů, co si říkali psí vojáci, tak jsme od nich přebrali jméno. To byli naopak neústupní, strašně tvrdý bojovníci. Bitevníci. Měli v sobě hroznou divokost, radši padli v boji, než aby se vzdali. A to se mi v mládí líbilo, to velký gesto odporu.

Tomáš Klein, který nedávno zfilmoval Citlivého člověka, tvrdí, že po přečtení románu dostal žízeň po životě, navzdory ústředním motivům strachu a smrti. Tvůj nezaměnitelný styl, v němž zvládáš sevřít ty největší protichůdnosti (brutalitu s grotesknem, krásnem a humorem), a díky tomu nahlédnout i tak fatální věc jakou je smrt nadějeplným pohledem, zpravidla nabíjí energií a osvobozuje. Co nabíjí Tebe?

Nejúžasnější by bylo, a to je spíš takovej sen, než konstatování, kdyby mě nabíjela ta každodenní práce. Každodenní možnost nějak pracovat s textem. Ale teď jsem byl na výstavě Petra Brandla a tam jsem zažíval obrovský psychický vzmachy, když jsem se díval na jeho obrazy. Sen svaté Luitgardy. A pak jdeš v Praze po Karlově mostě a tam je sousoší svatá Luitgarda, co udělal kamarád Brandla Braun. Naprosto úchvatný mystérium, kterým se probírám, pátrám si a čtu o tom, čím se ti naši předkové zabývali a zjistím, že Brandl se narodil v Nerudově ulici kousek od baráku, kam jsem s bráchou chodil do první třídy… A začne mi to šrotovat v hlavě… Nebo když jdu po ulici a někdo mi řekne: "Dobrý den," tak já se tak blbě usmívám… To sou bezvadný věci.

A co Tě nejvíc děsí? Klidně na lidském kmeni obecně…

Když si pomůžu a hodím ten děs na reálnou politickou situaci, tak nejděsivější věc, zklamání a zdroj neklidu v hlavě je válka Ruska na Ukrajině a proti světu. A to říkám i kvůli tomu, že jsme se začali bavit o Sestře, která je psaná v euforickým pocitu úprku do svobody, gejzíru štěstí, že jsme se my, moje generace a tehdejší východní Evropa zbavili impéria a prožívali hrozně nadějnou dobu. Devadesátý roky pro mě byly úžasný, nabitý, skvělý, zajímavý, oslňující… Když myslím na svoje děti nebo na vás, mladý lidi, tak přemýšlím, jak na tom jste. Moje mladší dcera před pár lety vtipkovala: "Tati, moje generace má problém, že nemá žádnej problém. Studujem, cestujem, svoboda…" A pak prásk – covid. Prásk – Rusko. Teďka Gaza… Furt něco. Strašnej neklid. Navíc jste napojený na zdroj informací nepřetržitě. To je něco tak strašnýho, co lidskej mozek dřív neměl. Támhle zuřila cholera, támhle spad most, umřelo tisíc lidí… A tys o tom prostě nevěděla a žila, zamčená ve svý hlavě. Vy jste první generace vystavená tomuhle nepřetržitýmu bombardování. A to nejstrašnější bombardování plný krutosti, násilí, lži a manipulace je z Ruska… Tak to je taková věc, na kterou si od toho dvacátýho druhýho února před dvěma lety zvykám. A taky zklamání z toho, kam se ubírá ten liberální demokratickej duch, o kterým jsme si skutečně mysleli, že zvítězí. Demokracie je vždycky nedokonalá, nikdy přesně nevíme, co je demokracie, ale až moc dobře víme, co je totalita.

Velkou roli v SESTŘE sehrává mystika a otázka víry. Potok nosí medailon s Černou Madonou, Sklepníci vyznávají pavouka, Seveřani berou sílu ze stromu – v žádné době není moc dobrý být sám. Máš i Ty nějaký amulet, který Ti ukazuje cestu? 

Já mám celou řadu nabitejch předmětů… Je to sentimentální, ale když jsem našel asi před třemi lety v nějakých papírech: "Kluci, pamlsky máte v ledničce. Máma." Tak jsem si to hned schoval… Nebo teď jsem si z Mexika dovez obsidiánovou repliku obřadního nože, kterým Aztékové otvírali útroby a vyndavali srdce… Úplně se mi z toho dělá špatně a o Aztécích bych se mohl bavit dlouze, ale nebudu. Když si uvědomím, že mám repliku nože z obsidiánu vedle vzkazu svý mámy, tak mi to připadá strašně úchylný. Ale obě to jsou strašně silný věci. Jedna je hrozně pozitivní – vzkaz od mámy – plný každodenní péče, lásky a starosti. A obsidiánovej nůž – vrata do smrti pro desetitisíce lidí z tak úchylnýho důvodu, že slunce vyjde jenom, když ho nakrmíš krví nepřátel. Tyhlety dvě věci mám na knihovně vedle sebe, tak co má pak člověk mít v tý hlavě… (smích)

Rozhovor připravila dramaturgyně inscenace Sestra, Dana Hlaváčová.