Rozhovor s režisérem Kočky na kolejích Adolfem Unnarssonem

Adolf Smári Unnarsson (na fotce vpravo) se narodil v roce 1993 v Reykjavíku, kde získal bakalářský titul na Iceland Academy of Arts, a od roku 2020 studuje režii na DAMU v Praze. V září 2021 uvedl v divadle DISK hru Zrada od Harolda Pintera a nyní připravuje premiéru Kočka na kolejích Josefa Topola.

Proč sis vybral tuto hru od Josefa Topola?

Chtěl jsem pracovat s českým textem, s něčím známým, čemu bych já jako cizinec mohl přinést jinou perspektivu. Součástí mého studia byla česká divadelní historie a hned mě napadl Topol. Je asi méně zřejmou volbou než třeba Havel, ale považuji jeho díla za univerzálnější. Každá generace se v něm může snadno najít. Kočka na kolejích je také velmi unikátní v historii českého divadla, kromě Topolova odkazu je v něm i Krejča, Kraus, Jan Tříska a Marie Tomášová. Výzvou bylo text vzít za svůj. A právě o to se snažíme.

Co se ti na hře nejvíce líbí?

Na povrchu se zápletka zdá být jednoduchá: mladý pár čeká na vlak a rozebírá svůj vztah. Ale text je o něčem jiném, nikdy nevíte jistě, co se bude dít, a to je krása Topolova psaní. Na jedné stránce je dialog realistický, na další je absurdní; pár se během pár vět přesune od lásky k nenávisti, od her k vražedným úmyslům. Ale text není jen portrétem dysfunkčního vztahu, ale hrou o lásce a smrti, dalo by se říci až ódou lidské existence. Je Čekáním na Godota, kdyby Vladimir a Estragon byli milenci. Také mě zaujalo zachycení páru v situaci, kdy není úniku a oni neví, kdy vlak přijede. Kolik párů se ocitlo v této situaci v posledních dvou letech? Uvěznění spolu, čekající, až se život znovu rozeběhne…

Jaké to je pro cizince režírovat hru v češtině?

Má to určitě svoje nevýhody, ale i kladné stránky. Text a jazyk je jen malou částí divadla, jinak bychom hry pouze četli v knižní podobě. V češtině jsem už režíroval, takže zkušenost mám, ale Topol píše natolik specificky, že je potřebné si najít vztah k jeho poetickému jazyku, což o samotě nejde. Potřebuji mluvit s mým týmem a naslouchat jim, nejen s herci a dramaturgem, ale i se scénografkou a skladatelem. Všichni pracujeme s jazykem i když mu každý rozumíme jinak. Podle mě je divadlo mnohem víc dialogem umělců než jen o jazyku autora. Rád bych v budoucnu režíroval další české hry pro české publikum. Myslím, že každému textu prospěje nová perspektiva, nový přístup, nový kontext. Jedna z mých oblíbených produkcí z Islandu byla hra islandského laureáta Nobelovy ceny Halldóra Laxnesse v režii lotyšské režisérky Yany Ross. Domníval jsem se, že znám ten příběh, ale její čerstvý pohled úplně změnil moji perspektivu. Tímto způsobem může divadlo otevřít debatu napříč hranicemi.

Máš rád české divadlo?

Ano, mám. Taky se mi moc líbí, jak jsou Češi divadlem posedlí. Žil jsem v Reykjavíku, New Yorku, Berlíně, Kodani a Stockholmu, ale Češi se zajímají o divadlo zdaleka nejvíc. Během pětiminutové procházky Prahou minete dvě nebo tři divadla, jsou tady všude. Také je zde řada zajímavých režisérů. Snažím se zajít na cokoliv od Jana Friče, Daniely Špinar a Jana Mikuláška. Těším se, s čím přijde SKUTR v Národním divadle. Všechna představení, která jsem viděl Na Zábradlí byla fascinující a ve Státní opeře se dějou vzrušující věci. Je tu tolik míst, tolik umělců… Vždy najdete něco, co vás zajímá. 

Co můžeme čekat od tvojí inscenace Kočky na kolejích? 

Podle mě se jedná o velmi současné zpracování této hry. Text jsme osekali a vynechali vedlejší postavy. Středobodem tak zůstanou dvě hlavní postavy. Nová generace divadelních umělců se na hru starou téměř 60 let dívá novýma očima, snaží se jí porozumět, zvážit a vzít ji za svou. Co jsou podstatné otázky v textu a jak na nás působí nyní, více než půl století později. Zatímco respektujeme Topola a jeho odkaz, zároveň bereme útokem hru a její dramatické ztvárnění. "Činohra není muzeum” stálo na plakátu, který jsem v Praze kdysi viděl, a myslím, že tak by se mělo přistupovat ke každé hře.

Premiéra Kočky na kolejích proběhne v neděli 20. března od 19:30.

Jediná repríza se odehraje v sobotu 9. dubna od 19:30. Vstupenky koupíte zde.

Text Adolf Unnarsson, překlad Kamila Opletalová